Shořela Naše Matka. Stará budova, skoro tak ikonická a proslulá, že bez přestání zadupávána davy turistů přitahovaných směsí prastarých i modernějších legend (s jedním hrbem), se možná ona sama sobě odcizila. A teď ji očistil bratr Oheň…

Vidím ji před očima jako dosti strádající, shrbenou babičku – většina lidí si ji vyfotila, třeba se snad poklonila – a jde se dál – na Tour Eiffel nebo do práce, do našich šedých životů, bez Matky. Však také ano, opravdu je to jenom budova, Bohem inspirované, leč stále dílo lidských rukou. Pokladnice křesťanské historie a konkrétní kultury na konkrétním místě. Ale lidská historie skončí, kultury pominou.

Krátce po apokalyptickém požáru se rozhořel boj proti znectitelům oné památky. Vznešený lid evropský, který s dojatým zděšením (maximálně týden trvajícím, přijde něco zajímavějšího!) se pohoršil, že existuje skupina lidí, kteří nehledí na ruiny se slzou v oku, ale skupina, která se rozhodla vidět v rudém peklu a šedém popelu něco víc. Boží znamení! Kolaps kultury! Nebo souboj kultur? Směšní lidé, ti křesťané, ti fatalisté…

Jistě, vidět Boha za každým rohem, americké Jesus watches you when… připadá dnešnímu sekulárnímu člověku a snad ještě více sekulárnímu křesťanu velmi otravná a protivná představa, ale ona je nezbytná pro vnitřní logiku křesťanství!

Není žádné křesťanství bez Krista a není Boha bez lásky a není lásky bez víry a naděje. A milující Bůh promlouvá.

Boha jsme zavřeli do zlaté klícky, jako nádherného ptáka a chodíme se kochat jeho krásným zpěvem, když máme zrovna chuť. Pak není, nesmí být, a pokud ano, tak prosíme hlavně decentně, žádná šokující znamení! Přijdou-li, je to nehoda, to ještě není ono znamení, ono teprve přijde a stejně, beztak ona žádná znamení nejsou.

Tak je to ostatně vždycky: vzpomeňte na příběh o marnotratném synu – náruč je otevřená vždy, syn ale přichází, až když vyčerpá všechny svoje vlastní představy o životě a možnosti. Bůh nás hledá, je to dobrý otec, ale bez nás nemůže! Tak dlouho klepe a prosí, abychom si ho všimli, člověče otevři, prosím, a to tak vytrvale, že musíme být hluší jako tokající tetřevi, abychom ho dokázali neslyšet.

Co jsou boží znamení?

„Hledej Boha a najdeš ho. Hledej ho ve všem a najdeš ho všude. Hledej ho v každé době a najdeš ho vždy“  Sv. Vincent Pallotini

Jenže ono je to i přesně naopak. Nech se nalézt, Bůh tě hledá a přeje si být nalezen. Ukazuje se ti v každé době a nakonec ho uvidíš.

A teď k věci; laciný fatalismus a lidová apokalyptika je jistě spíše pudovou a obranou reakcí na extrémně silný podnět, psychoanalytická obrana. Ale – doslova pro Boha, proč by skrz popel staletého chrámu, vrcholného výtvoru lidského ducha ovlivněného Duchem, neměl on k nám promlouvat?

Vždyť když se ztišíme a stáhneme volume na peckách našich (d)uší, slyšíme jeho hlas:

Tu jako jemný vánek zapadajícího Slunce, gangrénozní noha umírajícího pacienta, který přece je víc než ta noha, mraveniště a jediný mravenec, smradlavý žebrák na ulici, ten hřích, co mě neustále trápí a na jehož dně se nachází převrácené dobro, naši milování, pravidelně bijící srdce pod naši košilí, někdy v ozvěně s druhým, zrychleným partnerskou láskou nebo konstantně rychlým srdíčkem nejčistší lásky kojeného dítěte u prsu, ano i ten kamínek v botě a opar po půjčení láhve s vodou, i ta horečka jara i předsmrtná, jako divák, jako aktér, jako trpící, milující, hřešící, nenávidějící. Lehounce Bůh šeptá do tvého ducha nebo křičí z plných plic: „Člověče, prober se, já JSEM, tak člověče miluj a odevzdej se mi. Chci Tebe a mluvím Tvou řečí, naslouchej mi.“

A tohle všechno jsou velké věci, tak velké, že je člověk pro svoji malost často ani nevnímá. A když začnou hořet ty věci nejnepatrnější, hračky jeho dětské egocentrické víry a pýchy, obří katedrály, chrámy konzumu, náboženství růstu, národní identity a příslušnosti, tu najednou uslyší a padne na kolena a očekává konec Věcí anebo říká naopak: Bože, překračuješ hranici, tohle není kostel, tohle není mše, katechismus, nech mě být, jsi mimo povolený jízdní řád.

A přitom člověče, kdybys jen chtěl slyšet a odevzdal se mi!

 

Hoří Matka,
ať hoří i děti
láskou pro Krista
Až shoří
poslední chrám
Ať planou
všechna srdce
Nejsme děti chrámů
Náš chrám je tělo
A pokud hoří duše
Přijme požár obou
Pro jediné Tělo