Tanec sv. Víta a pošetilé záškuby myšlenek toho nesvatého

Jsem divoká duše, můj pán Bůh si sice snad nevytrhal z hlavy tolik vlasů, jako strážní andělé a lidi, co mě milují. V koutku své víry však vím, že se směje s velkou láskou a myslí si Svoje. Te je zároveň Mým, minulým, současným i budoucím. A že to byl on, kdo mi dal tuhle vášeň. A že tahle vlastnost může být neskutečně dobrá i škodlivá.

V lednu tohoto roku jsem se začal pravidelně modlit růženec. Dostal jsem se k tomuto skrz pýchu a zvědavost. Na vysvětlenou, jako velmi roztěkaný ADHD přelétavý motýlek, jsem měl vždy problém udržet pozornost při něčem předepsaném déle jak deset vteřin a navíc; to by bylo, abych byl ovce! Vždyť moje spontánní Já je přece nejvíc! Nebo snad ne? 

Smějte se mi, budu se smát s vámi :-)

A tak jsem bloudil, až jsem jednoho večera sedl k počítači a začal opisovat Credo. V latině. Bůh dělá člověku svatozář z oprátky jeho pýchy, pokud ho nechá. Proč v latině? Pche čeština, musím mít něco spešl. No ne? Vážně, ne, nepřikládám latině nějaký větší význam, ale prostě to bylo takové pudové znuděné cobykdyby. A už mi to zůstalo. Zprvu automaticky, potom s naprostou vášní. Těšil jsem se na každou večerní milostnou chvilku.

Učil jsem se na zkoušku z patologie. Těsně před tím jsem se rozešel s milovanou duší, kvůli vzájemným obtížím v komunikaci - já ten první krok něco změnit, omluvit se nedokázal a M. také ne. Venku byla apokalypsa, uvnitř byla tupokalypsa. A do toho vstoupilo moje nové hobby - zájem o Boha.

Byl jsem hluboko a volal jsem, křičel jsem. Často i za hranicí rozumného chování. Učil jsem se do půl jedné u přítelkyně lampičky a pak jsem běžel pod kříž do refektáře, každý den, růženec, když už jsem nemohl, tak alespoň jeden text z písma, Úkon lásky od sv. Jana Vianneye, modlitbu sv. Františka. Pořád ten samý řád. Až jistý fanatismus. Takže opatrně!

Miluji Tě, můj Bože, a toužím Tě milovat až do posledního dechu svého života.

Velmi rychle jsem začal vnímat krásu stvoření kolem sebe, přišlo dvojí Jaro. Ale rozběhl jsem se příliš rychle. Spalující Světlo mi ukázalo všechny moje nedostatky a chyby a lekl jsem se ho. Udělal jsem několik neuvážených rozhodnutí, které jsem záhy zanechal po cestě a prohloubil svoje zranění a ještě ho poslal dál. A to vše z dobré vůle. A tak jsem si vzal a dal zranění, lekl se a utekl, zabouchl dveře. Neudělal jsem zkoušku z patologie.

Následovalo něco, co se nedá nazvat jinak než životní průjem, kdy jsem začal přemýšlet a rozebírat (se). Všechno. Jen díky Bohu jsem našel odvahu a napsal M. Čekala na mě. V ní jsem našel porozumění a znovu odvahu. I ona utíkala, bojovala, plakala. Už jsem nebyl sám. O to víc jsem ale vnímal svoje staré hluboké rány, chronický hnis v sebenepřijetí, který byl tak hluboko, že jsem o něm ani nevěděl. Nebo spíše nechtěl.

A tak jsem znovu křičel. Vzpomněl jsem si na dobrého přítele, kněze, kterému jsem tu a tam napsal a ten mi obratem odpověděl, pozval mě na týdenní duchovní pro(z)jímání, ale myslím, že to nemělo daleko od exorcismu, rozhodně ten "malý" jako restart víry to byl.

Krátkodobě jsem se cítil jako po podání léku, ještě hůře. Theoterapie, vypadávání zlozvyků, zácpa, naopak nausea, zvracení. Volat do rokle každý a podivovat se ozvěně - jak je ti Rakousko? Ouzko, ouzko. Je to můj hlas, nebo to jsi ty Bože?  Prosím, mluv. Mluv.

A tak jsem se ztišoval a ztišoval. A najednou, klid. Zostřený sluch i zrak. Hle, na druhé straně rokle běží laň. A tamhle rostou před očima kopřivy. Nádherné, voňavé, svěží, něžné. A je vidět cesta. 

A během jednoho dne, jediného dne, který ani nezačal nejlépe, ticho končí a tady to máš, Dítě, všechno, co jsi na Mě řval. A mnohonásobně víc než by tě vůbec napadlo.

Máš lásku, máš čisté srdce a najednou vidíš. Vidíš sebe, jaký můžeš být, když budeš mít čisté srdce, když mě necháš působit. To jsi Ty a to jsem Já, vidíš?

A já jsem klidný a cítím lásku a chce se mi plakat. Dostal jsem tolik konkrétních darů, které nelze popsat, protože jsou dány mně a pointu toho vtipu známe jenom já a Bůh. Bezpochyby má spoustu vtipů pro všechny, na míru šité jen pro tebe a tebe, kameňáky, situační komiku i životní hříčky. A i když boží mlýny melou někdy pomalu, tak když se spustí, tak melou až děsukrásně rychle. 

Vlastně je to spíš obnovení peristaltiky, po dlouhé zácpě vyletí svobodně Duch a to ten nejlepší, Duch Svatý.